bulletin > číslo 8 (prosinec 2007) > rozhovor
Rozhovor s Martinou Lázničkovou, koordinátorkou KC Kruh
Rozhovor s Martinou Lázničkovou vznikl ráno v závěrečný den konference. Martina měla za sebou dlouhou prezentaci činnosti KC Kruh, kterou přednesla na exkurzi. Jak sama říkala, byla z ní nervózní, protože poprvé mluvila před tolika lidmi a „po sedmi letech na mateřské dovolené člověk ztratí sebedůvěru, že něco takového zvládne“ – ale zvládla ji dobře. Zaujala mě jedna věc, kterou během své prezentace řekla – že vidí jako výhodu být koordinátorkou komunitního vzdělávání a nemít žádnou přímou vazbu na školu…
1. Chtěla bych si s Tebou popovídat o tom, co jsi říkala ve své prezentaci na exkurzi u vás ve škole. Vidíš jako výhodu, že jsi koordinátorka a nejsi v žádném zaměstnaneckém poměru ve škole. V čem ta výhoda spočívá?
Nejsem zatížena problémy školy. Kdykoliv přijdu za někým ze školy s nějakým nápadem, není problém něco zrealizovat, ale tím, že je to učitel, je mnoho situací, kdy nastane nějaké „ale“. „Je to hezký projekt – ale.“ Podle mě jsou lidé z vnitřního prostředí školy velmi vytížení prací, kterou musejí dělat. Všechny učitelky, co mají své třídy a učí, mají hodně práce, a samozřejmě jim nezbývá tolik času, aby se věnovaly rozvoji komunitního centra. A když budou něco pro komunitní centrum vymýšlet, tak to budou vždy dělat z pohledu učitele. Myslím, že je důležitý pohled člověka, který je podstatě zákazníkem komunitních aktivit. Tak jsem se k tomu dostala já.
2. Byla jsi na mateřské s Matějem…
Ano, před šesti lety – dcera paní Lažánkové (zdejší učitelky, pozn. redakce) začala ve škole dělat cvičení pro maminky s dětmi, kam jsem se synem chodila. Vedla jej rok, po roce musela přestat a já jsem si řekla, že je škoda, aby to skončilo, že cvičení budu dělat místo ní, ačkoliv jsem s tím neměla žádnou zkušenost. Nikdy jsem nic podobného nedělala.
3. Takže jsi přišla do školy přímo z komunity, jak tomu my říkáme.
Ano. Když přijdeš zvenku, přinášíš impulsy zvenku. Když něco dělají lidi zevnitř, tak dávají impulsy zevnitř. Myslím, že lidé ze školy automaticky nejdříve řeší problémy školy – RVP atd. a pak teprve je napadne, že by mohli řešit i něco zvenku, kdežto já na to jdu z druhé strany.
4. Po jaké době se Ti podařilo proniknout do struktury té školy?
Já jsem do ní nepronikla.
5. Viděla jsem Tě, jak komunikuješ s ředitelem, a zdálo se mi to úplně bezproblémové.
Jistě, to je v lidech. Mám s panem ředitelem takovou dohodu, že k němu jdu, když ho potřebuji. Neexistuje žádné: „mohu teď a teď. Mám k němu dveře otevřené a komunikujeme naprosto bez problémů. Ale například první stupeň – s někým z těch pedagogů jsem schopná něco řešit, ale ačkoli mě zvou na každou poradu zaměstnanců školy – mám tam vždy desetiminutovou řeč – tak vím, že mnoho lidí zevnitř tu myšlenku ještě nepřijalo (koncept komunitního vzdělávání, pozn. redakce), berou to jako něco, co tam je. Tolerují, ale nepodporují.
6. Proč myslíš, že je rozdíl v přístupu učitelů na prvním a na druhém stupni? Nemůže to být tím, že tam máš Matěje a s učitelkami se více znáš…
Ne, ne, ne, to s tím vůbec nesouvisí. Ty učitelky na prvním stupni jsou jiné, protože jsou více kreativní, mají tam menší děti a s nimi se pracuje jinak. S mrňaty jde kreativně pracovat. Ti učitelé jsou mnohem lépe připraveni na realizaci nějakých kreativních programů. Na druhém stupni jedou v tom, že si odučí tu svoji hodinu, protože přístup starších dětí je jiný. Samozřejmě na všechno, co je nad rámec jejich vyučování, se dívají skepticky, je to pro ně dvakrát víc práce než s malými dětmi. Malé děti mnohem snáze nadchneš pro nějakou věc, než patnáctileté.
7. Teď mi zkus říci, ve Tvé prezentaci zaznělo, že máte 36 kroužků nebo nějaké takové obrovské číslo…
To já nevím, já kroužky nemonitoruji. My těch našich pravidelných aktivit…
8. „My“ – teď se budeme bavit o komunitním centru Kruh při ZŠ Hostýnská, ano?
S panem ředitelem se stále dohadujeme o tom, co jsou to aktivity školy a co jsou aktivity komunitního centra. Takové ty aktivity jako florball – to já beru jako aktivity školy, protože to jsou kroužky, které tam vždycky byly a které by tam byly i bez komunitního centra. Mám na mysli takové ty kroužky, které připravuje škola pro děti, aby měly možnost nějakého efektivního trávení volného času… Je tam tenisová škola. Kroužky KC nejsou cílené jen pro děti ze školy, i když se to trošku prolíná, KC – kroužky pro lidi mimo. Prolíná se to, vždycky se to bude prolínat. To dělám já, jako koordinátorka KC Kruh.
9. Máš pocit, že zaměstnanci školy vnímají Tvou pozici správně, že vědí, co to obnáší, co máš na starosti, za co jsi zodpovědná, proč to děláš a jak to souvisí se ZŠ Hostýnská?
Jak kdo, třeba ta paní učitelka, co připravovala s dětmi divadlo (divadelní představení pro účastníky konference, pozn. redakce), tak ta například výborně spolupracuje. Mně to připadá úžasné, že se někdo takto dětem věnuje, dělá divadlo. Paní učitelku využívám k tomu, že hrají divadlo i pro KC Kruh. Běžně to dělají jen pro mateřinky. A my už to prolínáme i tak, že na divadlo zveme i rodiče a děti z okolí, kteří s tou školou ještě nemají nic moc společného.
10. Kde KC Kruh ve škole sídlí?
Tam v tom fitnesscentru, jak jsme byli.
11. Takže máte boční vchod a všechny výhody s tím související..
Ano.
12. Jak to v KC Kruh vypadá ve všední den? Třeba: „úterý v KC Kruh“?
Máme otevřeno zatím 3x týdně. V zimě se chystáme otevřít i čtvrtý den, zřejmě ve středu, kdy je dopoledne zavřeno. Připravujeme takový dobrovolnický program – 4 maminky se dohodly, že se budou střídat a vždy na dopoledne otevřou kavárnu s hernou. Bude tam moci kdokoliv přijít, maminky si udělají kávu, čaj, budou si moci popovídat, ale úterý… Dopoledne tam nikdo není a odpoledne máme španělštinu, potom jsem tam já a mám cvičení pro školkové děti.
13. Ty říkáš: „máme“ – koho tam máš k ruce?
Jednu slečnu, která mi pomáhá na recepci.
14. To je dobrovolnice?
To je taková placená dobrovolnice… Oficiálně jsem placená jenom já přes grant od Nové školy a mám DPP za lektorování, za to, jak učím.
15. Jak to vidíš po skončení podpora Nové školy?
Nevím.
16. Nemáš plán?
Krizový plán je, že to budu dělat dál, takže únorem nekončím. Už půl roku děláme všechno proto, abychom peníze dostali – teď jsou rozhozené sítě. Psala jsem grant na nadaci Via, která má přímo opatření pro komunitní rozvoj. Chtěla jsem sehnat peníze na provoz komunitního centra, abych nemusela odkládat peníze na člověka, který mi pomáhá. Chtěla bych ho zaplatit z nějakého grantu. Protože projektů bylo hodně, tak jsme peníze nedostali. Pořád rozhazuji sítě a snažím se peníze někde sehnat.
17. Takže vygrantovat.
Ano, sháním peníze sice přes granty, ale myslím si, že koordinátor prostě nemůže být placený přes granty. Je to strašně nejisté, krátkodobé, nikdy nevíš, jestli to bude nebo nebude. Nemůžeš přeci po někom vážně chtít, aby pro Tebe pracoval s tím, že vůbec neví, jestli dostane zaplaceno. Tomu se strašně bráním a budu se snažit docílit toho, aby to u nás bylo jako například v Angelovce, kde má koordinátor komunitního vzdělávání normální pracovní pozici. Když se se mnou cokoliv stane, nebo s kýmkoliv jiným, tak se uvolní pracovní místo a vypíše se konkurz –vyberou někoho, kdo dostane placené místo – škola si může říci, požadujeme po něm tohle a tohle… Jedině takto to dle mého názoru může fungovat. Je tam zaručená nějaká návaznost. Ve chvíli, kdy to bude takto pytlíkované, je to neperspektivní.
18. Tato iniciativa sehnat na Tebe peníze – odkud vznikla? Cítím to tak, že ji řešíš Ty sama… Máš někoho, kdo Ti s tím pomáhá, cítíš nějakou oporu, nebo Ty sama.
Sháním si sama na sebe, ale pan ředitel je mi oporou, například při jednání s radnicí jsme vystupovali jako dvojice. Neřekne mi, „vyřiďte si to“. Třeba jsme psali projekt komunitní školy pro radnici Prahy 10. Pan ředitel na to nemá čas, ale podpora tam je.
Teď po konferenci jsem pochopila, že ze mě bude zaměstnanec školního klubu a že budu chodit do školy, abych si udělala pedagogické minimum. Ale to prý není problém, říkal pan magistr Janeček (zástupce Městské části Praha 10, který se s námi účastnil diskuse na ZŠ Hostýnská 7. 11. 2007, pozn. redakce), „to si uděláte to třísemestrální studium na Peďáku“. Jasně, bezvadný.
Tady se ještě nedoceňuje lidská práce.
19. Jaký máš dojem z naší konference? Pomohlo Ti to v tom, že jsi potkala lidi, kteří jsou na tom hodně podobně nebo stejně… Je tady něco, co Tě v tomto ohledu znejistilo, nebo naopak? To ne. Nic vyloženě nového jsem se nedozvěděla. Je to možná ošklivé, takto to říci, ale opravdu je obrovský rozdíl mezi námi – Českou republikou – a mezi světem. Oni jsou úplně někde jinde a řeší úplně jiné problémy. Je spíše pozitivní, že když člověk vidí, že to v některých vyspělejších státech funguje jinak, to školství, tak se těší na to, že jednou bude řešit podobné problémy jako oni – a ne pořád to, co my, kde na to sehnat peníze. Východní blok se neustále točí kolem toho, že největším problémem jsou peníze. Tady se ještě nedoceňuje lidská práce. Není problém dát peníze na vybavení, technické zázemí atd., ale strašně málo lidí oceňuje lidskou práci a lidský mozek.
20. Když jsi poslouchala, jak to funguje v jiných zemích, můžeš říci, že Tě některá prezentace některé země dostala tak, že si říkáš, to je ono, takto to chci dělat? To je ten vzor, tak by to mělo vypadat u nás..
Moc se mi líbil Wales. Je pravda, že je to hodně jiná situace než u nás – malá škola, vesnice, kde se všichni znají. Tam komunitní život funguje samozřejmě jinak než u nás na panelovém sídlišti. Strašně se mi líbil systém, jak mají svoji vlastní měnu. To je úžasný nápad. Je to trošku jako nezařaditelné tento model a je hodně daleko od tohoto modelu sídliště a sídlištní školy.
21. Víme, že jsou velké rozdíly mezi školami, že komunity jsou různé, ale vyplývá mi tady jeden velký rozdíl – rozdíl mezi malým a velkým městem, mezi školou na vesnici a ve městě. Co KC Kruh? Funguje to podobně jako na sídlištní škole? Jak vypadá komunita kolem ZŠ Hostýnská?
Malešice nejsou tak velké sídliště jako třeba Lužiny, jak jsme byli na Brdičkově, to je trošku o něčem jiném, tam ta komunita je i trošku jiná než na klasickém jiném sídlišti jako je např. Jižní Město. Je to taková velká vesnice, kde lidi žijí určitý počet let a já se s nimi už znám. Já jsem tam už deset let. Mnoho lidí znám proto, že bydlíme na relativně malé ploše a vidím stejné lidi v autobuse. Ta komunita vypadá asi takto: je tady hodně rodin s malými dětmi. Nevím, jestli to vzniklo tak, že se zde hodně kumulují mladší lidé a rodiny s dětmi – o ty mi se staráme. Pro ně připravujeme nejvíce aktivit – nejspolehlivější skupina. Dále je v Malešicích docela dost starších lidí – seniorů. S těmi už se druhým rokem snažíme něco udělat, ale je to běh na dlouhou trať – namotivovat je.
22. Nevidíš to tedy na nějaké rozšíření aktivit pro seniory.
Ale jo, ale jde to strašně pomalu. Nejdu do něčeho, na co nemám. Např. angličtina, kterou jsem připravovala pro seniory, to byl risk. Měsíc jsem připravovala něco, čím jsem si nebyla jista. A riskovat donekonečna se nedá.
Kateřina Tykalová
Vaše komentáře a dotazy k této stránce:
